Metody, které využíváme k vyvození učiva, můžeme označit termínem POZNÁVACÍ (KOGNITIVNÍ) METODY. Základní poznávací metodou je analýza, která se obvykle spojuje se syntézou, z nich pak vychází abstrakce a zobecnění. Na těchto metodách jsou pak založeny indukce a třídění (klasifikace) a v podstatě i analogie. Indukcí, popř. spolu s analogií a někdy i za pomoci předpokladu, který můžeme srovnat s hypotézou, se dospívá k poučce, resp. definici.
Existuje ale také postup opačný, jehož východiskem je hotová definice. Jedná se o postup deduktivní (metodu dedukce). I v tomto případě jsou základními poznávacími metodami analýza a syntéza, zde však slouží k poznání konkrétního.
Speciálním druhem poznávacího postupu je algoritmus.

 

ANALÝZA A SYNTÉZA

ANALÝZA je základní poznávací metodou. Žák pozoruje a za vedení učitele poznává, z jakých částí se předložený problém skládá, jaké vlastnosti mají tyto části a v důsledku toho také celek (např. v tvarosloví pozoruje, že ve skupině slov rodu středního jsou slova jednoho rodu zakončena na stejné koncovky).
Analytická činnost je snazší, pokud vedle sebe postavíme několik příkladů, které mezi sebou porovnáváme (např. když mají žáci hledat kořen slova, je snazší ten postup, kdy jim nabídneme zároveň ke slovu také slova příbuzná).
Při analýze se také často využívá metoda SUBSTITUCE, tedy nahrazování (např. pozorování toho, co se děje, pokud ve slově obměňujeme předpony).

  didaktika09

Analýzu často doplňujeme SYNTÉZOU, např. pokud řešíme, v jakých vztazích jsou části navzájem (při určování vět v souvětí použijeme analýzu na rozčlenění jednotlivých vět a pomocí syntézy určujeme jejich vzájemné vztahy atd.). Podstatou syntézy je skládání částí do celků a posuzování vztahů mezi částmi celku.

 

ABSTRAKCE A ZOBECŇOVÁNÍ

Abstrakce a zobecňování jsou založeny na srovnávání jevů, jejich analýze a zjišťování vlastností obecných a podstatných. Používají se ke srovnávání jevů, které se v něčem shodují a v něčem liší (např. porovnávání dvou slovních druhů, dvou vzorů podstatných jmen).

ABSTRAKCE spočívá v oddělování vlastností podstatných, tj. společných všem zkoumaným případům, od vlastností nepodstatných, tj. vlastností, ve kterých se zkoumané jevy liší.

Cílem ZOBECNĚNÍ (GENERALIZACE) je výslovné stanovení vlastností obecných, podstatných.

 

INDUKCE A DEDUKCE

INDUKCE navazuje na analýzu a syntézu, abstrakci a zobecňování, kterými se od jednotlivých, konkrétních jevů dospívá k obecnému závěru, poučce – k indukci (žáci nejprve zkoumají konkrétní příklady, hledají jejich společné znaky, které zobecňují a následně formulují do poučky, které jev vysvětluje). Indukce je metodou diskursívní (metodou postupného vyvozování), metodou problémovou, která je založena na dialogu mezi učitelem a žáky).

U DEDUKCE je postup opačný, začíná se u obecné poučky, s jejíž pomocí se v jednotlivých jevech hledají obecné, podstatné vlastnosti, na základě kterých se jev identifikuje (např. seznámíme žáky s poučkou o podstatných jménech a žáci je pak na základě poučky hledají v textu).

Induktivní postup je časově náročný, proto je třeba uvažovat, kdy je vzhledem k této časové náročnosti také efektivní. Jeho nespornou výhodou je však využívání aktivity žáka a akcent k pochopení učiva, proto je tato časová náročnost vynahrazena tím, že učivo vyvozené tímto způsobem nebudeme muset tolik procvičovat.
Deduktivní postup je vhodnější tam, kde je učivo natolik jednoduché, že žák nebude potřebovat složité přemýšlení nad tím, jak jev funguje. Je tedy vhodnější pro vyvozování jednoduššího učiva, zatímco pro složitější učivo bude vhodnější induktivní přístup. U dedukce jsou žáci pasivní, jsou odkázaní na to, že si poučku musí zapamatovat.
Ve vyučovacím procesu řízeném učitelem bychom měli při vyvozování učiva více využívat postup induktivní. Ve výuce českého jazyka na 1. stupni by měl dominovat, neboť pomáhá řešit některé problémy související s charakterem učiva (abstraktnost, velká tematická obsažnost, algoritmická náročnost) i s jeho praktickou aplikací nejen v rámci výuky, ale především v rámci funkčního využívání jazyka v běžné komunikaci (přirozeně a názorně ilustruje smysluplnost a využitelnost vyvozovaného učiva).  Deduktivní přístup budeme uplatňovat více při samostudiu,  ve vyučování by měl být využíván spíše během opakování učiva.

 

ANALOGIE (IZOMORFIE)

Analogie je postup, při němž na základě shody 2-3 jevů v jedněch vlastnostech usuzujeme na shodu těchto jevů v dalších vlastnostech (přenášíme vlastnosti, které jsme zjistili u jednoho objektu, na objekt jiný). Analogie tedy také předpokládá využití analýzy a zobecnění.
Na analogii je založena např. práce se vzory, doplňování párových souhlásek, kde usuzujeme, že ve slově chléb napíšeme b, protože v jiném tvaru říkáme chleba atd.

 

TŘÍDĚNÍ (KLASIFIKACE)

Třídění je založeno na předešlých metodách. Cílem je uspořádání pojmů do tříd a podtříd.
Podle množství třídících kritérií můžeme klasifikace členit na třídění jednostupňová (třídění podle jedné klasifikační roviny) a třídění vícestupňová (třídění podle více klasifikačních rovin). Z didaktického hlediska je třeba pracovat pouze s jednostupňovým tříděním, protože pak je přehledným fixováním učiva (ukázku míchání více klasifikačních norem vidíme třeba u dělení vět podle komunikačního záměru mluvčího spolu s větami zvolacími, protože všechny věty mohou být proneseny s citovým rozpoložením, které z nich dělá věty zvolací, dalším příkladem je například klasifikace číslovek podle významu a podle určitosti).

 

METODA JEDNODUCHÉHO POPISU

Tato metoda je vhodná např. ve slohu při seznamování se slohovými útvary (učitel s žáky přečte popis, potom ukazuje typické znaky popisu). Často se navazuje na předešlé zkušenosti žáků.

 


Zdroje:
SVOBODA, K. Didaktika českého jazyka a slohu. Praha: SPN, 1977.

Zdroje obrázků:
Clio.me [online]. Dostupné na <https://cdn-dk-bh.clio.me/telegram_Sergey_Novikov_shutterstock_310185263.jpg> [cit. 2021-08-19].



Dnes je 02. 07. 2022 | Svátek má: Patricie | Počasí v Olomouci: 15.51 °C | Počasí zítra: 28.44 °C