POZNATKY, které si žáci ve škole osvojují členíme na vědomosti, dovednosti a návyky. VĚDOMOSTI jsou osvojené poznatky, tj. smysly přijaté, pochopené a subjektivně zpracované i zautomatizované informace, představy, fakta a vztahy mezi nimi (pojmy, pravidla, poučky, zákony, vzorce, algoritmy atd.). Na podkladu vědomostí i dalšího učení získáváme DOVEDNOSTI. Dovednost je pohotovost ke správnému, rychlému a úspornému vykonávání činnosti. Zautomatizované dovednosti označujeme termínem NÁVYKY. Jedná se tedy o vyšší stupně dovedností, které má jedinec natolik osvojeny, že je vykonává automaticky, aniž by si aktivně uvědomoval a analyzoval celý postup činnosti, souslednost kroků atd. Mezi návyky patří např. zautomatizované čtení a psaní. Pro vykonávání činností máme také vrozené dispozice, kterým říkáme VLOHY. Ty se mohou, ale nemusí projevit v závislosti na jejich včasném objevení a podpoře. Cvičením vloh se vyvíjí SCHOPNOSTI. Soustavu vloh potřebných pro rozvoj určité schopnosti označujeme termínem NADÁNÍ.

1. Vytváření a osvojování KONKRÉTNÍCH PŘEDSTAV

K vytváření konkrétních představ využíváme smyslového vnímání (zejména zrakového vnímání), kterým zkoumáme konkrétní předměty nebo jevy. Dochází k tomu pomocí pozorování demonstrovaných předmětů či jevů, nebo pomocí vlastní činnosti (manipulací, jednodušším experimentováním, hrou).
U mladších žáků bývá pozorování celistvé, nečleněné, nebo naopak zaměřené na zajímavé detaily, které však nemusí být podstatné, proto je třeba, aby bylo pozorování žáků usměrňováno učitelem. Obvykle se tak děje na základě otázek, které žáky upozorňují na podstatné znaky, a stanovením cíle pozorování. Tyto aktivity spojujeme s řečí (např. se slovním popisem pozorovaných znaků), čímž se vnímaný objekt či jev promítá také do druhé signální soustavy.
Způsob, kdy pracujeme s konkrétními skutečnostmi, které pozorujeme a podrobujeme analýze, označujeme jako přímý způsob, zatímco bez využití konkrétních předmětů či jevů hovoříme o způsobu nepřímém. V tomto případě jsou představy vytvářeny jen pomocí jazyka, mluveného či psaného slova. Využíváme při tom analogii (tzn. příbuznost) představ nebo dřívějších zkušeností. Tento postup však klade velké nároky na abstraktní myšlení a vyžaduje také předchozí zkušenosti, proto je pro žáky na 1. stupni ZŠ poměrně náročný.

2. Vytváření a osvojování VĚDOMOSTÍ

Jedná se o výsledky společenského poznávání vyjádřeného slovně pomocí pojmů, soudů, úsudků, pravidel, pouček a zákonů. Průběh a výsledek tohoto poznávání záleží na dostatku konkrétních představ, na úrovni rozvoje poznávacích procesů, hlavně myšlenkových operací (schopnosti analýzy a syntézy, konkretizace, abstrakce a zobecňování, indukce a dedukce, srovnávání a třídění, analogie apod.).

Žáci se nejprve seznamují s POJMEM, potom se učí vymezovat jeho znaky, a tím vznikají POUČKY. 
POUČKA je stručné obecné poučení o probíraném jevu. Znalost pouček je důležitá především v jazykovědném vyučování, žáci by je měli znát a aktivně je používat při jazykových rozborech (např. při určování slovních druhů), pokud je nepoužívají, učí se je zbytečně.
Od poučky je třeba oddělit ALGORITMUS, který představuje popis pracovního postupu (systém instrukcí, příkazů a pravidel, které je třeba dělat v určité posloupnosti), popisuje poznávací operaci. Nejjednodušší je využití binárního postupu (buď platí možnost A, nebo platí možnost ne-A), u dichotomického postupu není druhá možnost vymezena negativně (platí A, nebo B), u trichotomického postupu jsou tři možnosti (platí A, nebo B, nebo C). Dichotomický postup se používá např. u slovních druhů, protože binární postup by byl příliš těžkopádný a zdlouhavý.

3. Vytváření a osvojování PRAKTICKÝCH (SENZOMOTORICKÝCH) DOVEDNOSTÍ

Osvojování dovedností obvykle prochází několika fázemi:
1. Seznámení s cílem a obsahem s využitím dosavadních zkušeností a poznatků, motivace.
2. Instruktáž, seznámení s organizací práce, s používaným vybavením (pomůckami, materiálem), popisem činnosti, pravidly a nejčastějšími chybami.
3. Předvedení pracovní činnosti.
4. Samostatná činnost žáků řízená učitelem, který průběžně diagnostikuje a koriguje chyby žáků, pomáhá a radí (chyby je třeba odstraňovat neprodleně, aby nedošlo k jejich zafixování, neboť pak by mohlo být velmi obtížné je odstranit).
5. Hodnocení průběhu a výsledků činnosti.

4. Vytváření a osvojování INTELEKTUÁLNÍCH DOVEDNOSTÍ

Jedná se o vytváření např. myšlenkových operací (analýzy a syntézy, indukce a dedukce, srovnávání atd.) a myšlenkových procesů (paměť, logické myšlení, kreativní myšlení atd.). Intelektuální dovednosti se utvářejí a uplatňují v činnosti samé (např. při řešení problémů, pamětném učení apod.).

Zdroje:
NELEŠOVSKÁ, A. a kol. Didaktika II. Olomouc: VUP, 1995. ISBN 80-7067-554-3.

Zdroje obrázků:
Dejémosles crecer - WordPress.com [online]. Dostupné na <https://dejemoslescrecer.files.wordpress.com/2015/04/expectativas-adultas-sobre-nic3b1os.jpg> [cit. 2021-08-20].