Metody, které využíváme k získávání nových poznatků, hledání nových vztahů, souvislostí, zákonitostí apod., můžeme označit termínem POZNÁVACÍ (KOGNITIVNÍ) METODY. Tyto metody odpovídají základním postupům logického myšlení, které uplatňujeme při každé myšlenkové činnosti.

Využívání těchto metod je důležité ve všech předmětech, avšak v českém jazyce je jejich role klíčová.  Žáci na 1. stupni musí být v českém jazyce schopni absorbovat značné množství poznatků (terminologie, poučky, algoritmy), které by měli být zároveň schopni funkčně uplatňovat. Výuka opřená pouze o transmisi poznatků z učitele na žáky se často odehrává pomocí memorování, opírá se tedy více o paměť, méně o logické myšlení. Žák je v tomto systému pouze pasivním příjemcem informací, nové poznatky si často musí zapamatovat bez logického zpracování a uložení do systému svých již osvojených poznatků. S takovými informacemi má pak při aplikaci značné problémy, poznatky rychle zapomíná a pro delší uchování v paměti je potřebuje neustále opakovat.

Naproti tomu konstruktivní přístup k výuce staví žáky do pozice aktivního příjemce poznatků, neboť tyto poznatky se učí pod dohledem učitele víceméně samostatně vyvozovat (konstruovat) a především chápat. Výuka staví obvykle na heuristickém přístupu, nejčastěji na situační metodě či metodě problémové. Nastolené problémy jsou obvykle koncipovány nejen jako motivace k zadání problému, který se budou žáci snažit vyřešit, ale také k názornému vysvětlení funkce prezentovaného jazykového jevu v rámci naší komunikace. Předložený problém se žáci snaží samostatně vyřešit, při řešení problému se učí chápat podstatu dané problematiky a díky motivaci obvykle také zjistí, jaké má konkrétní učivo uplatnění.

Základní poznávací metodou je analýza, která se obvykle spojuje se syntézou, z nich pak vychází abstrakce a zobecnění (generalizace) využívající metodu srovnávací (synkretickou). Na těchto metodách jsou pak založeny složitější metody jako je indukce a třídění (klasifikace) a v podstatě i analogie. Indukcí, popř. spolu s analogií a někdy i za pomoci předpokladu, který můžeme srovnat s předpokladem či hypotézou, se dospívá k poučce, resp. definici. Postup, kdy vycházíme od konkrétních jevů je POSTUPEM INDUKTIVNÍM uplatňující poznávací metodu indukce.

Existuje ale také postup opačný, jehož východiskem je hotová poučka či definice. Jedná se o POSTUP DEDUKTIVNÍ využívající metodu dedukce. I v tomto případě jsou základními poznávacími metodami analýza a syntéza, zde však slouží k poznání konkrétního. 

Analýza, syntéza, srovnávání, abstrakce a zobecňování obvykle probíhá metodou POZOROVÁNÍ (OBSERVACE) nebo EXPERIMENTOVÁNÍ (LABOROVÁNÍ). Zobecňování je obvykle zasazeno do metody ŘÍZENÉHO ROZHOVORU, v němž vede učitel žáky k logickému a systematickému prezentování zjištěných poznatků. Využita může být také metoda PRÁCE S TEXTEM. Zde by žáci zjištěné poznatky zapisovali do předpřipraveného textu apod.

Speciálním druhem poznávacího postupu je ALGORITMUS, který je přesným návodem či postupem vedoucím k vyřešení konkrétní úlohy (např. algoritmy pravopisných jevů, algoritmy určování slovních druhů, mluvnických kategorií či vzorů atd.)
 

ANALÝZA A SYNTÉZA

ANALÝZA je základní poznávací metodou. Žák pozoruje a za vedení učitele poznává, z jakých částí se předložený problém skládá, jaké vlastnosti mají tyto části a v důsledku toho také celek. 

Př. Žáci dostanou skupinu slov a mají posoudit, co má tato skupina slov společného. Slova si budou prohlížet a hledat různé vlastnosti, které pro slova platí (např. počet písmen a slabik, výskyt konkrétních písmen či písmenných shluků, výslovnost slov, významy slov atd.). Pokud by se jednalo o slova uvedená ve větách, pak by mohli posuzovat i další vlastnosti (např. vztah daných slov k ostatním slovům, funkci slova ve větě atd.). Týká-li se společná vlastnost významu slov, je lépe slova doplnit také o obrázky, které budou význam slov konkretizovat (aktivita se tím výrazně usnadní, neboť žáci se nebudou muset pohybovat v abstrakci).

Vypozorované vlastnosti budou dále posuzovat navazujícími metodami (např. srovnávací metodou, abstrakcí a zobecněním). Nabídnutá skupina slov musí být dostatečně velká na to, aby žáci při dalším posuzování byli schopní postupně vylučovat vlastnosti, které nejsou pro danou skupin typické, tedy obecně platné.

Při analýze se také často využívá metoda substituce, tedy nahrazování (např. pozorování toho, co se děje, pokud ve slově obměňujeme předpony).

Analýzu často doplňujeme SYNTÉZOU, jejíž podstatou je skládání částí do celků a posuzování vztahů mezi částmi celku.

Př. Při vyvození druhů zájmen nejprve vyvodíme jednotlivé druhy zájmen (žáci analyzují nabídnutou skupinu slov, pomocí dalších poznávacích metod zobecní funkci jednotlivých druhů). Poté tyto druhy zájmen a ukázky zájmen, které do těchto skupin patří, postavíme vedle sebe a necháme žáky pozorovat, jaké vlastnosti mají slova napříč různými skupinami (např. K zájmenům tázacím a vztažným řadíme téměř totožná slova: kdo, co, jaký, který, čí. Některá zájmena tázací/vztažná a zájmena neurčitá a záporná jsou vzájemně příbuzná:  kdo – někdo – nikdo apod.).

Spojením analýzy a syntézy vzniká ANALYTICKO-SYNTETICKÁ METODA, která využívá jak rozkládání celku na části, tak opětovné skládání částí do celku. Tuto metodu využíváme např. při nácviku čtení, kdy slovo zrakově rozkládáme na slabiky, přečtené slabiky v rámci sluchové syntézy složíme zpátky do slova, kterému pak přiřazujeme konkrétní představu významu. Obdobně se uplatňuje také při psaní. Analyticko-syntetická metoda je velmi důležitá i při pravopisném výcviku.

SROVNÁVACÍ (SYNKRITICKÁ) METODA 

Analýza a syntéza, stejně jako další metody (abstrakce a zobecnění, indukce a dedukce), se často kombinuje se srovnáváním, kterým zjišťujeme shody a rozdíly. Srovnávání provádíme např. když zjišťujeme, v čem se předložené příklady shodují, nebo hledáme prvek, který do dané množiny nepatří.
  

ABSTRAKCE A ZOBECŇOVÁNÍ

Tyto metody navazují na analýzu , díky níž byly vytipovány všechny možné vlastnosti týkající se množiny prvků, která jim byla předložena.  Tyto vlastnosti posuzují pomocí srovnávací (synkritické) metody.

ABSTRAKCE spočívá v oddělování vlastností podstatných, tj. společných všem zkoumaným prvkům množiny, od vlastností nepodstatných, tj. vlastností, ve kterých se zkoumané jevy liší.

ZOBECNĚNÍ (GENERALIZACE) je výslovné stanovení vlastností typických pro danou skupinu, které danou skupinu charakterizují. Díky formulaci charakteristických vlastností skupiny je pak do ní možné přidávat libovolné další prvky se stejnými vlastnostmi.

INDUKCE A DEDUKCE

INDUKCE navazuje na analýzu a syntézu, abstrakci a zobecňování, kterými se od jednotlivých, konkrétních jevů či příkladů dospívá k obecnému závěru, poučce. (např. Předložíme žákům slova „pracuje, čte, kreslí, vaří, uklízí“. Žáci slova analyzují, tzn. hledají jejich různé vlastnosti, z nich pak abstrahují vlastnosti důležité, nakonec charakteristické vlastnosti zobecní: „Tato slova vyjadřují činnosti.“).

U DEDUKCE je postup opačný, začíná se u obecné poučky, s jejíž pomocí se hledají konkrétní jevy, splňující požadavky uvedené v poučce (např. Seznámíme žáky s poučkou o podstatných jménech a žáci pak na základě poučky hledají podstatná jména v textu).

Induktivní postup je časově náročný, proto je třeba uvažovat, kdy je vzhledem k této časové náročnosti také efektivní. Jeho nespornou výhodou je však využívání aktivity žáka a akcent k pochopení učiva, proto je tato časová náročnost vyvážena tím, že učivo vyvozené tímto způsobem nebudeme muset tolik procvičovat, neboť induktivní metoda je součástí problémového učení, které opakování zpravidla nevyžaduje.

Deduktivní postup je vhodnější tam, kde je učivo natolik jednoduché, že žák nebude potřebovat složité přemýšlení nad tím, jak jev funguje. Je tedy vhodnější pro vyvozování jednoduššího učiva, zatímco pro složitější učivo bude vhodnější induktivní přístup. U dedukce jsou žáci pasivní, jsou odkázaní na to, že si poučku musí zapamatovat.

Ve vyučovacím procesu řízeném učitelem bychom měli při vyvozování učiva více využívat postup induktivní. Ve výuce českého jazyka na 1. stupni by měl dominovat, neboť pomáhá řešit některé problémy související s charakterem učiva (abstraktnost, velká tematická obsažnost, algoritmická náročnost) i s jeho praktickou aplikací nejen v rámci výuky, ale především v rámci funkčního využívání jazyka v běžné komunikaci (přirozeně a názorně ilustruje smysluplnost a využitelnost vyvozovaného učiva).  Deduktivní přístup budeme uplatňovat více při samostudiu, ve vyučování by měl být využíván spíše během opakování učiva.

Zvláštním příkladem induktivního postupu představuje GENETICKÁ METODA. Myšlenky, důkazy k tvrzení jsou vyvíjeny jedna po druhé tak, že závěr je žákovi pochopitelný, je přímo výsledkem geneze poznání.

DOGMATICKÁ METODA

Velmi se podobá deduktivní metodě. Využívá se především tam, kde jsou sdělované poznatky považovány za pravdivé, proto neměnné a nesmí být opuštěny. Tato metoda je vhodná např. v situaci, kdy nelze žákovi sdělovat logické souvislosti, důvody, proč něco funguje, jak to funguje atd., protože není zralý k jejich pochopení.

ANALOGIE (IZOMORFIE)

Analogie je postup, při němž na základě shody 2–3 jevů v jedněch vlastnostech usuzujeme na shodu těchto jevů v dalších vlastnostech (přenášíme vlastnosti, které jsme zjistili u jednoho objektu, na objekt jiný). Analogie tedy také předpokládá využití analýzy, srovnání, abstrakce a zobecnění.
Na analogii je založena např. práce se vzory, doplňování párových souhlásek, kde např. usuzujeme, že ve slově chléb napíšeme b, protože v jiném tvaru říkáme chleba atd.
 

TŘÍDĚNÍ (KLASIFIKACE)

Třídění je založeno na předešlých metodách. Cílem je uspořádání pojmů do tříd a podtříd.

Podle množství třídících kritérií můžeme klasifikace členit na třídění jednostupňová (třídění podle jedné klasifikační roviny) a třídění vícestupňová (třídění podle více klasifikačních rovin). Z didaktického hlediska je třeba pracovat pouze s jednostupňovým tříděním, protože pak je přehledným fixováním učiva (ukázku míchání více klasifikačních norem vidíme třeba u dělení vět podle komunikačního záměru mluvčího spolu s větami zvolacími, protože všechny věty mohou být proneseny s citovým rozpoložením, které z nich dělá věty zvolací, dalším příkladem je například klasifikace číslovek podle významu a podle určitosti).

Zdroje:
SVOBODA, K. Didaktika českého jazyka a slohu. Praha: SPN, 1977.

Zdroje obrázků:
Clio.me [online]. Dostupné na <https://cdn-dk-bh.clio.me/telegram_Sergey_Novikov_shutterstock_310185263.jpg> [cit. 2021-08-19].