Zvuková stránka jazyka - Didaktika českého jazyka pro 1. stupeň ZŠ

Spisovná výslovnost

Spisovná výslovnost (ortoepie) je souhrn zásad užívání hlásek v souvislé řeči, jejich změn v rámci slova a výpovědi, a také zásad přizvukování, intonace apod.

Norma a kodifikace spisovné výslovnosti

Spisovná výslovnost je kodifikována v příručce Výslovnost spisovné češtiny (dnes již ne zcela aktuální vzhledem k době svého vzniku), některá pravidla výslovnosti jsou uvedena také v Internetové jazykové příručce či publikaci J. Hůrkové Česká výslovnostní norma (1995).

Spisovná výslovnost v češtině a typické hláskové změny

Základním principem české výslovnostní kodifikace je upřednostnění pohodlí posluchače. Mluvčí by měl vynaložit takové úsilí, aby byl jeho projev pro posluchače srozumitelný.

Většina českých hlásek odpovídá konkrétním grafickým znakům (písmenům) (např. pes [pes], kočka [kočka]). U samohlásek rozlišujeme také jejich délku, která od sebe někdy odlišuje podobná slova (např. kára × kárá).

Vztah mezi grafickou a zvukovou stránkou však není vždy tak jednoduchý (např. děvče [ďefče], zpěv [spjev]). K nejčastějším fonetickým jevům, u nichž dochází k rozporu mezi zvukovou a grafickou stránkou, patří asimilace znělosti, dále pak elize, epenteze, proteze, metateze. Tyto hláskové změny mohou mít podobu spisovné i nespisovné výslovnosti.

K asimilaci (spodobě) znělosti dochází u shluků párových souhlásek, u nichž díky tomu dochází k vzájemnému ovlivňování znělosti. Asimilace může být progresivní (postupná), kdy se mění znělost druhé hlásky podle první (→) (např. svátek [sfátek]), regresivní (zpětná), kdy druhá hláska ovlivňuje znělost první (←) (např. sbírat [zbírat]), nebo artikulační, při níž dochází ke změně místa tvoření hlásky (např. ve slově tango [taƞgo] je vlivem zadopatrového g vysloveno taktéž zadopatrové ƞ místo zubodásňového n). Ke spodobě znělosti dochází i na hranicích slov (např. pod dubem [pod dubem], náš byt [náž bit]).

Zvláštní situace pak nastává při použití párové souhlásky na konci slova, neboť zde dochází ke ztrátě její znělosti (např. led [let], lev [lef]). V tomto případě hovoříme o asimilaci dané polohou.

Pečlivě vyslovujeme také zdvojené hlásky na morfologickém švu, a to zvláště v situaci, kdy existují podobná slova, u nichž hlásky zdvojeny nejsou (např. racci, nejjasnější, poddaný × raci, nejasnější, podaný). V těchto případech by vlivem nesprávného vypuštění hlásek mohlo dojít ke změně významu slov. Některé hláskové shluky při výslovnosti zjednodušujeme (např. [prázňiny, měký, Ana, víťeství, srce]. Tato hlásková změna se nazývá elize. Nespisovná je např. výslovnost [kanička] místo [tkanička], [japko] místo [jablko] nebo [kerí] místo [kterí].

Zdvojené samohlásky (hiáty) na morfologickém švu se někdy vyslovují s přímým přechodem (např. poučný [pouční]), někdy s rázem (např. modrooký [modro^?okí]), nebo se mezi ně vkládá hláska j (např. fialka, milion [fijalka, milijon]). Poslední varianta je příkladem epenteze.

Epenteze je hlásková změna, k níž dochází v situaci, kdy jsou si sousedící hlásky artikulačně blízké, proto se hůře vyslovují. Pro snazší výslovnost mezi ně proto vkládáme jinou hlásku (např. sedm, osm můžeme spisovně vyslovit také ve variantách [sedum, osum]. V nářečí se objevuje nespisovná epenteze např. ve slovech lžička [ližička] a krk [kerk]. Nespisovné je také přidávání protetických hlásek před samohlásky na začátku slova (např. [vokno, holomóc, hu nás]. Tento jev se nazývá proteze.

Kvůli artikulační obtížnosti vyslovení některých hláskových shluků může dojít k metatezi, což je inverze některých hlásek nebo hláskových skupin (např. [verlyba, žlička, ťiťeva]).

Zvukové prostředky souvislé řeči

Zvukové prostředky souvislé řeči dokáží zvukově prokreslit a zvýraznit obsah promluvy, vyjadřují i osobní zaujetí. Přehnané využívání jazykových prostředků označujeme jako afektovanost, opakem je pak monotónnost řeči.

Pomocí zvukových prostředků můžeme řeč frázovat (členit ji v průběhu času) nebo modulovat (obměňovat ji a zvýrazňovat).

Prostředky frázování

Prostředky frázování jsou slabiky, mluvní takty, taktové skupiny, slovní přízvuk, pauzy.

Slabika je nejmenší zvuková jednotka souvislé řeči. Slabiky jsou tvořeny hláskami. Jádro slabiky tvoří vždy hlásky znělé, přičemž se jedná především o samohlásky (např. krab, vlak), při jejich absenci tvoří jádro slabikotvorné hlásky, což je nejčastěji r (např. krb), dále l (např. vlk), případně i m (např. osm) či hlásky jiné atd. Zbytek slabiky tvoří souhlásky. Část před jádrem slabiky se nazývá prétura (např. krab), část za jádrem je koda (např. krab). Obě tyto části mohou být prázdné (např. ve slově od je prázdná prétura, ve slově do je prázdná koda). Podle toho, zda slabiky mají naplněnou kodu je dále členíme na otevřené (koda je prázdná, např. po) a zavřené (např. pod).

Zajímavá situace nastává u neslabičných předložek, které jsou sice samostatným slovem, nicméně netvoří samostatnou slabiku, resp. zvukově se spojují s první slabikou následujícího slova (např. v lese [vle-se]).

Přízvuk je zvukové zdůraznění slabiky nebo slova oproti jiným slabikám či slovům. Slovní přízvuk signalizuje hranice slov, proto je v češtině obvykle na první slabice (např. 'vysíláme 'ranní 'zprávy). Jednoslabičná slova někdy svůj přízvuk ztrácí (např. 'utekl skrz 'oplocení).

Střídání přízvučných a nepřízvučných slabik, tedy sled mluvních taktů, vytváří rytmus řeči.

Pauzy vznikají často z fyziologické potřeby nadechnout se (pauzy fyziologické). Zkušený řečník však může pauzy používat také funkčně k přehlednému členění promluvy (např. za větami a za osamostatněnými větnými členy). Pauzy mohou sloužit také jako prostředek zdůraznění (např. Vítězem se stává {pauza} Marek!) či jako prostředek získání pozornosti (např. odmlka ve výkladu učitele). V nepřipravených projevech se také častěji objevují formulační pauzy, během nichž se mluvčí snaží zformulovat další část textu.

Prostředky modulace

Prostředky modulace jsou větný přízvuk, větná melodie, tempo řeči, barva hlasu, síla hlasu.

Větný přízvuk slouží ke zdůraznění konkrétní informace ve větě (např. Ukážu ti "hezčí tričko.).

Větná melodie je změna výšky hlasu v průběhu melodie. V kontextu vět hovoříme o intonaci. Věty oznamovací, rozkazovací a přací mají intonaci klesavou (kadence). Věty tázací zjišťovací mají intonaci stoupavou (antikadence). Věty tázací doplňovací mají intonaci stoupavě klesavou. Na konci větných úseků, kde taktéž mírně klesáme hlasem, hovoříme o polokadenci.

Tempo řeči je rychlost řeči, tedy počet vyslovených slabik za určitou časovou jednotku. Tempo řeči je proměnlivé v závislosti na konkrétním mluvčím, situaci, stylu a funkci projevu atd.

Přirozená barva hlasu je dána fyziologicky (závisí na podobě mluvních orgánů i rezonančních prostor), ale může být ovlivněna také jinými faktory (např. únavou, psychickým stavem jedince atd.).

Síla hlasu záleží na amplitudě rozkmitu hlasivek. Mění se díky slábnutí výdechového proudu. Změna síly hlasu se uplatňuje jako součást přízvuku.

Kultivace mluvených projevů žáků

Se zvukovou podobou řeči se žáci seznamují dříve než s pravidly pravopisu. Výslovnost slov si osvojují ve chvíli, kdy si slovo integrují do slovní zásoby. Také různé zvukové prostředky řeči běžně používají už před vstupem do školy. Vzorem pro jejich používání je však to, jak konkrétní slova vyslovují osoby v jejich komunikačním prostředí. U nich hledají vzory také pro využívání zvukových prostředků souvislé řeči. S řadou různých zásad jsou proto žáci před nástupem do školy seznámeni, nemusí však vždy odpovídat normě.

Ačkoli mluvené projevy v přirozené komunikaci dominují nad psanými, ve školní výuce je jim věnována mnohem menší pozornost, a to nejen v češtině, ve které by tento výcvik měl být systematický a kontinuální a měl by prostupovat všemi složkami vzdělávacího oboru Český jazyk a literatura. Úroveň mluveného projevu by měla být sledována i v dalších vyučovacích hodinách, neboť i zde tvoří žáci mluvené komunikáty.

Kultivace mluveného projevu není snadná. Jedním z problémů je pomíjivost mluveného projevu. Zatímco k napsanému projevu se můžeme opakovaně vracet, zpětně ho upravovat a opravovat, to, co jednou zaznělo, se nadá vzít zpátky. Složitější může být i dodatečný rozbor mluveného projevu. Pro možnost pozdější analýzy mluvených projevů je vhodné využívat zvukové záznamníky, díky nimž si žáci mohou svůj projev dodatečně poslechnout. Při poslechu vlastního projevu si mohou všimnout nedostatků, které během projevu nevnímají a nejsou si jich proto vědomi. Předem připravené zvukové záznamy mohou sloužit jako ukázky vhodného i nevhodného využívání zvukových prostředků či jako ukázky spisovné i nespisovné výslovnosti.

Korekci mluvených projevů žáků provádíme velmi citlivě, neboť je pro ně obtížné hlídat současně formu i obsah projevu. V hodnocení vyzdvihujeme spíše správnost (např. pečlivou výslovnost) a vhodnost použitých zvukových prostředků. Odbourávání případných problémů se věnujeme především s odstupem od jazykového projevu konkrétního žáka. Některé principy trénujeme společně (např. korekce nespisovné výslovnosti či nesprávného slovního přízvuku), některé cvičíme individuálně (např. korekce logopedických vad). Správnou výslovnost sledujeme také v rámci čtenářského výcviku, při němž se věnujeme také vhodnému využívání prostředků souvislé řeči.

U žáků korigujeme výslovnost nedbalou/pohodlnou (vynechávání některých hlásek, např. [moe místo moje]) a výslovnost nesprávnou. V důsledku špatné techniky řeči či nesprávnému nastavení mluvidel může docházet ke vzniku logopedických vad – nejčastěji sigmatismus (nesprávná výslovnost sykavek), rotacismus (nesprávná výslovnost r), rotacismus bohemicus (nesprávná výslovnost ř), lambdacismus (nesprávná výslovnost l).

Správná výslovnost i vhodné využívání zvukových prostředků souvislé řeči je důležité pro správný pravopis. Nesprávné využívání může vést k pravopisným chybám.

Kvalita výslovnosti, případné vady a jiné problémy řeči se mohou negativně promítat do sebehodnocení žáka, který může mít díky nim menší zájem zapojovat se do mluvené komunikace. To s sebou pak přináší řadu dalších problémů. Výslovnost by měla být „vyčištěna“ před nástupem do základní školy, v opačném případě by měla být rodině doporučena návštěva logopeda, který na základě vyšetření doporučí další postup. Náprava nemusí být jednoduchá a rychlá. Obvykle se jedná o systematický pravidelný trénink doma, případně také pod dohledem odborníků ve škole. Včasná intervence je však pro zlepšení stavu zásadní.

V mluvených projevech si dále všímáme vhodnosti využívání zvukových prostředků souvislé řeči, jejichž nesprávné používání přiměřeně a nenásilně korigujeme. Z prostředků frázování jde především o kladení slovního přízvuku a vhodné využívání pauz, z prostředků modulace se zaměřujeme hlavně na intonaci, sílu hlasu a tempo řeči. Zpočátku korigujeme především nesprávné používání těchto prostředků (např. nesprávné hospodaření s dechem, resp. nádechy uvnitř slov, které jsou příčinou vzniku pauz na nevhodných místech jazykového projevu, dalším problémem je nadměrná intenzita hlasu nebo naopak intenzita příliš nízká, příliš rychlé či překotné tempo řeči). U starších žáků se zaměřujeme na funkční využívání zvukových prostředků souvislé řeči jako výrazových prostředků.

Konkrétní cíle, ke kterým by měli učitelé při korekci mluvených projevů směřovat, jsou zřejmé také z očekávaných výstupů Komunikační a slohové výchovy RVP ZV (2023):

1. období:

ČJL-3-1-04 Žák pečlivě vyslovuje, opravuje svou nesprávnou nebo nedbalou výslovnost,
ČJL-3-1-05 v krátkých mluvených projevech správně dýchá a volí vhodné tempo řeči.

2. období:

ČJL-5-1-07 Žák volí náležitou intonaci, přízvuk, pauzy a tempo podle svého komunikačního záměru,
ČJL-5-1-08 rozlišuje spisovnou a nespisovnou výslovnost a vhodně ji užívá podle komunikační situace.

V rámci nácviku se nesnažíme o potírání přirozeného mluveného projevu žáků. Cílem je seznámit žáky se spisovnou normou a vést je k adekvátnímu využívání zvukových prostředků vzhledem ke komunikačnímu záměru. Nadměrné zásahy do přirozeného mluveného projevu žáků, stejně jako necitlivé komentáře, mohou vést k omezení zájmu žáků o veřejné projevy či o mluvenou komunikaci vůbec.

„Kultivovaný mluvení (i písemný) projev představuje jakousi ‚univerzální‘ hodnotu, podobně jako znalost cizích jazyků, dovednost práce na počítači či řízení automobilu – jsou to znalosti a dovednosti využitelné v každé životní situaci“ (Štěpáník a Vlčková-Mejvaldová, 2018).

Faktory ovlivňující výcvik mluvených projevů

Mluvený projev může ovlivňovat kvalita sluchu a sluchové percepce.

Dále jsou to nespisovné vzory v jazykovém prostředí žáka, např. vliv místního nářečí nebo obecné češtiny. Učitelé by měli být seznámeni s tím, v čem se místní mluva odlišuje od normy, a těmto odchylkám věnovat při výcviku větší pozornost.

Analýza a syntéza slov jako prekoncept pro nácvik čtení a psaní

Při nácviku čtení se vychází z analýzy slov a jejich rozkladu na jednotlivé části (slabiky a hlásky), které se poté znovu skládají do slov (dochází tedy k jejich syntéze). Potřeba rozvoje schopnosti analýzy a syntézy slov se akcentuje ještě před samotným nácvikem čtení, kdy se soustředíme na analýzu a syntézu zvukovou.

Tento proces postupného rozkládání a skládání slov na slabiky a hlásky v podstatě kopíruje ontogenetický vývoj řeči, tedy to, jak se rozvíjí řečové schopnosti od narození. Dítě nejprve opakuje zvuky, hlásky, poté slabiky, nakonec slova a z nich tvoří věty. Po této postupné syntéze pak začíná obrácený postup analýzy slov. Kolem 4. roku života si dítě začíná uvědomovat to, že slova jsou složena ze slabik, slovo dokáže vyslabikovat, slabiky vytleskat a spočítat. Kolem 5. roku života začíná diferencovat také hlásky, dokáže vyhláskovat slabiku i celé slovo. Tyto dovednosti jsou předmětem zájmu předškolního vzdělávání, které se v rámci rozvoje sluchového vnímání zvukové analýze a syntéze také věnuje.

Na výše uvedený přirozený vývoj řeči a předškolní výcvik navazujeme v předčtenářském období v 1. ročníku ZŠ a znovu opakujeme analyticko-syntetické postupy aplikované v předškolní přípravě. Žáci jsou vedeni k pochopení vztahu slova-slabiky a slabiky-hlásky, které se učí rozkládat a skládat. Nácvik zahajujeme nejprve analýzou slov, tzn. rozkladem slova na slabiky (dítě uslyší slovo MÁMA → rozloží ho na slabiky MÁ-MA) a syntézou slabik do slov (MÁ-MÁ → MÁMA). Dále pokračujeme analýzou slabik, tzn. rozkladem slabik na hlásky (MÁ → M-Á) a syntézou hlásek do slabik (M-Á → MÁ). Při nácviku začínáme slabikami otevřenými krátkými, pokračujeme slabikami otevřenými dlouhými, dále slabikami zavřenými.

Po této fázi začínáme vyvozovat jednotlivá písmena, která spojujeme s konkrétními hláskami. Zvukovou analýzu a syntézu tak propojujeme se zrakovou analýzou a syntézou písmen. Žáky vedeme k pochopení vztahu písmeno-hláska. Opět začínáme nejprve se slabikami otevřenými krátkými, pokračujeme slabikami otevřenými dlouhými, dále slabikami zavřenými. Následně přidáváme slabiky s dvojhláskami, slabiky se souhláskovými shluky, slabiky se slabikotvornými hláskami, slabiky di, ti, ni, dy, ty, ny a následně slabiky dě, tě, ně.

Hláskosloví v učivu 1. stupně ZŠ

Žák 2. ročníku ZŠ by měl umět operovat s následujícími termíny a pojmy, přičemž by měl umět pracovat s nabídnutými příklady, příklady vyhledávat v textu či je samostatně uvádět:

- SLABIKA, SLABIKA KRÁTKÁ / DLOUHÁ

- SLOVA JEDNOSLABIČNÁ / DVOJSLABIČNÁ.../ SLOVA NESLABIČNÁ

- HLÁSKA a PÍSMENO

- v rámci klasifikace hlásek: SAMOHLÁSKY KRÁTKÉ / DLOUHÉ; DVOJHLÁSKY; SOUHLÁSKY TVRDÉ / MĚKKÉ / OBOJETNÉ; SOUHLÁSKY PÁROVÉ; SOUHLÁSKY SLABIKOTVORNÉ

Znalost jednotlivých druhů hlásek a rozlišení slabik by měl umět demonstrovat při grafickém SLABIČNÉM A HLÁSKOVÉM ROZBORU STAVBY SLOVA. Grafická schémata jsou využívána také pro ZÁZNAM SLABIK KRÁTKÝCH a DLOUHÝCH.

Očekávané výstupy Jazykové výchovy jsou v RVP ZV (2023) zformulovány následovně:

1. období:

ČJL-3-2-01 Žák rozlišuje zvukovou a grafickou podobu slova, člení slova na hlásky, odlišuje dlouhé a krátké samohlásky.

Konkrétní didaktická transformace problematiky hláskosloví: viz Didaktika českého jazyka pro 1. stupeň ZŠ a MŠ. Zvuková stránka jazyka na 1. stupni ZŠ [online]. Dostupné na <https://didaktikamj.upol.cz/index.php/studijni_materialy?id=304> [cit. 2024-09-10].

Zdroje:

Internetová jazyková příručka. Vztah zvukové a grafické stránky jazyka [online] (2008–2024). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné na <https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=901> [cit. 2024-09-09].
Internetová jazyková příručka. Zvukové vlastnosti souvislé řeči [online] (2008–2024). Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Dostupné na <https://prirucka.ujc.cas.cz/?id=915#ref_id_2019_15_6> [cit. 2024-09-09].
KRČMOVÁ, M. Prostředky modulace souvislé řeči. [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008. Dostupné na <https://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch07s01.html> [cit. 2024-09-09].
KRČMOVÁ, M. Zvuková podoba jazyka. Ortoepie [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2008. Dostupné na <https://is.muni.cz/elportal/estud/ff/js07/fonetika/materialy/ch02s01.html> [cit. 2024-09-09].
Národní ústav pro vzdělávání. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání [oline]. Dostupné na <http://www.nuv.cz/t/rvp-pro-zakladni-vzdelavani> [cit. 2021-08-19].
ŠTĚPÁNÍK, S. a J. VLČKOVÁ-MEJVALDOVÁ. Cvičebnice výslovnosti češtiny nejen pro školní výuku. Praha: Fraus, 2018. ISBN978-80-7489-389-6.