V jednom království žil král, který měl tři krásné dcery. Nejstarší dcera byla pyšná, prostřední dcera byla marnivá a nejmladší dcera, která se jmenovala Maruška, byla hodná a laskavá.

Král byl moc starý, proto přemýšlel, která z dcer po něm kralování převezme. Nakonec se rozhodl, že to bude ta, která ho má nejraději.
„Mám tě ráda jako zlato,“ řekla nejstarší dcera. „Já tě mám ráda jako šperky a drahé kamení,“ řekla prostřední. „A já tě mám ráda, tatínku, jako sůl,“ řekla nejmladší dcera, kterou měl král nejraději.

„Jako sůl?“ rozzlobil se král. „Sůl je nejobyčejnější věc, které je všude plno!“ Rozhněvaný král Marušku vyhnal.

V tu chvíli zmizela sůl v celém království. Kuchaři se snažili vařit bez soli, ale neslaná jídla králi nechutnala. Kupci sůl koupili v sousedním království, ale jakmile přejeli hranice do své země, i tato sůl zmizela. Král brzy poznal, že sůl má větší cenu než všechno zlato, šperky a drahé kamení a litoval, že Marušce ublížil.

Maruška zatím bloudila královstvím. Když se začalo stmívat, potkala hodnou stařenku, která Marušce nabídla, že u ní může bydlet. Maruška babičce pomáhala, ale po čase se jí začalo stýskat po tatínkovi a chtěla se vrátit domů. Za to, že si Maruška tolik vážila soli, dala jí babička za práci právě slánku se solí.

Maruška se vrátila do paláce. Král mezitím z neslané kuchyně onemocněl, proto Marušku ani nepoznal. „Pane králi, nesu Vám sůl,“ řekla Maruška. „Sůl? Takovou vzácnou věc?“ zavolal král. „Řekni, co za ni chceš?“ „Mějte mě rád, jako sůl,“ řekla Maruška. V tu chvíli král dceru poznal. Maruška se stala královnou a spolu s ní se vrátila do království také sůl.