V domečku v lese žil dřevorubec a jeho dvě děti, Jeníček a Mařenka. Maminku už neměli. Dřevorubec se znovu oženil, a tak se o děti starala macecha. Ta je ale neměla ráda, trápila je a jednoho dne je vyhnala.

Jeníček s Mařenkou utekli do lesa. Dlouho bloudili mezi stromy, až se nakonec ztratili. Setmělo se a děti se začaly bát. Jeníčka napadlo, že vyleze na vysoký strom a rozhlédne se, jestli neuvidí nějakou chaloupku, kde by je mohli nechat přespat. Rozhlížel se a najednou uviděl nedaleko světýlko.

Obě děti se znovu vydaly na cestu. Šly, šly až došly na mýtinu, kde stála chaloupka celá z perníku. Děti už byly hladové, a tak si z chaloupky kousek perníku ulomily. V tu chvíli se z chaloupky ozvalo: „Kdopak mi to loupe perníček?“ „To nic, to jen větříček,“ odpověděly děti. Jeníček měl ale pořád hlad, a tak si ulomil ještě jeden kousek.

V tu chvíli z chaloupky vyběhla ježibaba a obě děti chytila. Jeníčka zavřela do chlívku, kde si ho chtěla vykrmit, a Mařenka jí musela pomáhat. Ježibaba Jeníčkovi vařila samé dobroty, aby rychle ztloustl. Chtěla si ho upéct a sníst.

Když byl Jeníček dost vykrmený, roztopila pec a oprášila velkou lopatu, kterou ho chtěla do pece strčit. „Ale já nevím, jak se na lopatě sedí,“ bránil se Jeníček. Ježibaba se podivila, ale už se těšila na pečínku, tak se rozhodla, že to Jeníčkovi předvede, a posadila se na lopatu. V tu chvíli přiskočila Mařenka, rychle otevřela pec, Jeníček do ní Ježibabu šoupl i s lopatou a pec rychle zavřeli.

Děti utíkaly, co jim síly stačily. Cestička je dovedla až domů. Na prahu domečku seděl jejich smutný tatínek. Už je skoro oplakal, proto byl šťastný, že se vrátili a že o ně nepřišel.

A zlá macecha? Když tatínek zjistil, co se stalo, vyhnal ji a už o ní nikdy neslyšeli.